V denním tisku jsme si mohli přečíst, že pohřeb jordánského krále Husajna se stal největším shromaždištěm hlav států od listopadu 1995, kdy byl v Izraeli pochován zavražděný Jicchak Rabin. Přitom král Husajn nepodlehl kulce atentátníka, ale dlouhé zhoubné nemoci. Jeho smrt se prostě dala očekávat a rozhodně nebyla překvapivá či nějak symbolická jako v Rabinově případě. Proč tedy přijelo tolik politických špiček na Husajnův pohřeb?Jordánsko určitě není zemí, která by se vymykala strategickou polohou, nerostným bohatstvím, ekonomickou či vojenskou silou. Počtem svých obyvatel je srovnatelné s Irskem, Litvou, Uruguayí, Kostarikou či Togem. Hrubým domácím produktem na hlavu pak s Bulharskem, Ekvádorem, Salvadorem, Guatemalou, Jamajkou či Paraguayí. Ale jen těžko bychom si dokázali představit, že na pohřeb guatemalského prezidenta by přijeli Bill Clinton, George Bush, James Carter, Gerald Ford, Václav Havel, Kofi Annan, Benjamin Netanjahu, Tony Blair…Pravda, král Husajn se výrazně angažoval v blízkovýchodním mírovém procesu, před pěti lety navázal diplomatické styky s Izraelem a Jordánsko dodnes platí za jediného bezproblémového souseda židovského státu. Ale Husajn měl za sebou i jasné úlety a strategické chyby. V roce 1967 podlehl egyptské propagandě o „vítězství v kapse“ a vstoupil do šestidenní války proti Izraeli: otevřel třetí frontu (po Sinaji a Golanech) a těžce to odpykal - přišel o veškeré jordánské území západně od řeky Jordánu, a hlavně o východní Jeruzalém. V…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
