Déja vu, nebo něco zásadně nového? Takto se může ptát čtenář novin, když se dozvěděl, že o víkendu začalo mírové jednání mezi zástupci bělehradské vlády a kosovských Albánců na zámku Rambouillet u Paříže. Výsledky skutečně nelze ani odhadovat, natožpak předvídat, vše je zatím v hypotetické rovině. Ale cosi se proti navyklému průběhu poslední balkánské historie přece jen mění. „Kosovo nebude druhou Bosnou,“ říká generální tajemník NATO Javier Solana. Něco na tom snad je. Tím, že obě strany vyslaly do Francie své delegace, cosi překously.
Mezi vládou a „bojující stranou“
Všimněme si výrazu „strany“, respektive „bojující strany“, jak se objevilo v českém tisku. Právě to pomůže osvětlit celý problém, jeho obecné souvislosti i specifika.Když se během bosenské války někdo v českých médiích zmínil o „bojujících stranách“, ihned následovala reakce: Jaképak bojující strany? Vždyť jde o obranu legální a mezinárodně uznané sarajevské vlády proti agresi. Jde o spor vláda versus separatisté. Nicméně Kosovo představuje v zásadě stejný problém. Stejně jako byla na jaře 1992 Bosna a Hercegovina mezinárodně uznána za nezávislý a celistvý stát, byla o něco později ve stejných intencích uznána i Svazová republika Jugoslávie.Proto se všichni, kdo usilují o řešení kosovského problému, včetně NATO ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny. Nepodpořit Bělehrad coby původce násilí v Kosovu a zároveň nepodpořit kosovské separatisty coby možný příklad k následování - zůstaneme…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
