V polovině ledna vznikl náhlý rozruch kolem státního podniku Transgas, našeho monopolního dovozce plynu. Zveřejněný audit upozorňoval na nevýhodnou smlouvu o výstavbě zásobníku plynu na jižní Moravě. Podmínky pětadvacetiletého pronájmu byly natolik nevýhodné, že podle auditorů mohl Transgas za určitých okolností prodělat až šest miliard korun. Ředitel Transgasu Miroslav Grec pár dní nato odstoupil. Na celém rozruchu stojí ale za pozornost snad jen to, jak rychle a bez boje ředitel Grec rezignoval. Audit byl totiž odevzdán už v červenci a lidé z oboru jeho obsah znali. Uváděná možná ztráta jistě není malá, ale není to ani jediný, ani největší problém Transgasu. Vždyť například stavba zásobníku plynu u Příbrami (tzv. „malý Temelín“) se z plánované miliardy prodražuje na šestinásobek a v nevýhodném kontraktu na dovoz ruského plynu prodělal Transgas v letech 1996–98 nejméně pět miliard korun.
Lepší než nejhorší
Zatímco ČEZ má kvůli Temelínu zajištěnu neustálou a kritickou pozornost médií, o plynárenství se objevují takřka výhradně příznivé zprávy (případ s auditem je výjimkou, o kterou se zasloužil deník Blesk palcovými titulky na první straně). Přitom poslední vývoj v tomto odvětví otáčí kormidlo zpět, do časů jediného plynárenského podniku ČPP. Připomeňme jen tři důležité události minulého roku. Za prvé Transgas uzavřel dlouhodobý (patnáctiletý) kontrakt na nákup plynu s Gazexportem, dceřinou společností ruského Gazpromu. Za druhé vláda přijala usnesení o tom, že stát prostřednictvím Transgasu znovu nakoupí („zestátní“) většinový podíl v osmi plynárenských distribučních společnostech (tzv. Regasy). A za třetí Zemanova vláda zveřejnila, že někdy mezi lety 2000 a 2002 osm Regasů znovu prodá. Všechny tyto zprávy byly přijaty kladně: Česká republika bude mít na dlouho dopředu zajištěnu strategickou surovinu, vláda zastavila údajné tunelování distribučních firem a jejich skupování zahraničními společnostmi, za nimiž prý stáli i Rusové, a tak dále. Při bližším pohledu už to bohužel tak skvěle nevypadá. Transgas sklidil pochvalu, že uzavřel smlouvu v době, kdy se Gazprom začal poohlížet po jiných teritoriích (Čína, Japonsko, Střední východ). Gazprom ale dobře ví, že dlouhodobé a spolehlivé odběratele má především v Evropě, a proto jsou jeho hrozby o „změně orientace“ spíše řečnickým cvičením. Je pravda, že nový, patnáctiletý kontrakt je výhodnější než ten minulý, krátkodobý. Jenže minulý kontrakt byl také jedním z nejhorších v Evropě: během let 1996 až 1998 přicházel Transgas o 5–10 dolarů na každém tisíci kubíků. To znamenalo ztrátu 5–10 miliard korun (v závislosti na kurzu). Výhodnost nové smlouvy je těžké posuzovat, protože Transgas například nezveřejnil, za jakých podmínek zprostředkovává tranzit ruského plynu. Především však: jak můžeme vědět, zda by k nám nešlo dovážet plyn levněji, když na to má Transgas monopol? Německý Ruhrgas nebo nizozemský Wingas také část plynu nakupují u Gazpromu, ale díky své síle a velikosti mohou sjednat lepší podmínky než Transgas.
Zrušte monopol
Jádro celého problému je jasné: proč vůbec udržovat monopol na dovoz? Silný monopolní dovozce je prý jedinou zárukou spolehlivosti dodávek - je to ale úplně naopak, spolehlivost to spíše snižuje. Dodávky od monopolisty budou spolehlivé pouze tehdy, když se nestane nic nepředvídatelného a reakce na změny bude pomalá. Pokud by došlo k nějaké velké mezinárodní katastrofě, pak se z kontraktu, který uzavřel Transgas, stává stejně cár papíru. Monopolista nemá zájem snižovat náklady a tlačit cenu dolů. V létě například cena plynu na světových trzích krátkodobě klesla, ale na cenách v České republice se to nijak neprojevilo. Dále se občas argumentuje tím, že plyn je strategická surovina. A co má být? Ropné produkty jsou také strategická surovina a podnikatelům v jejich dovozu nikdo nebrání Z tohoto pohledu už se jeví jinak snaha skoupit osm distribučních firem. Transgas s nimi v době uzavírání smlouvy v Rusku ještě neměl dohodnuty smlouvy o odběru plynu a Regasy se do jejich uzavírání ani příliš nehrnuly. Proto je pro Transgas usnesení vlády o znovunabytí majority státu velmi výhodné, po získání majority jim kupní smlouvy prostě vnutí. Jestliže kvůli tomu opadne zájem zahraničních investorů o vstup do Regasů, nebude pro Transgas problém jejich privatizaci oddálit. Rozšíří tím svou reálnou moc a vytlačí jakoukoli potenciální konkurenci. Prostřednictvím Transgasu a Regasů dnes stát vysává z podniků zdroje a toto vykořisťování nazývá ochranou spotřebitele a českých národních zájmů.
Autor je ekonom, pracuje v Liberálním institutu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
