Co by si asi myslel cizinec o české justici, kdyby ji znal jen z případů, které skončily až u brněnského Ústavního soudu? V první řadě: pomalá. U Okresního soudu v Ústí nad Labem například ležela do roku 1996 tři roky netknuta žaloba, v níž se rodina vystěhovaná z městského bytu domáhala posouzení, zda ještě platí nájemní smlouva. Za druhé: příliš formální. Krajský soud v Brně a po něm Nejvyšší soud se odmítly v roce 1995 zabývat restituční žalobou jen proto, že v ní bylo špatně jedno slovo - „městský úřad“ namísto správného „město“. I když restituent ještě před začátkem procesu chybu opravil, spis byl smeten pod stůl, protože z čistě právního pohledu přece žádný „městský úřad“ neexistuje. Nejde o zcela ojedinělé případy, a proto není žádný div, když si pak laici myslí totéž co známý scenárista Jiří Křižan. „Naše justice je ve špatném stavu, mnohem horším než třeba školství nebo zdravotnictví,“ zopakoval v několika rozhovorech před uvedením svého seriálu o soudcích. Podle Křižana, jemuž v politických procesech popravili komunisté otce, nejsou příčinou „dnešního neštěstí“ zákony, ale soudci samotní: „Stavovská úroveň téhle profese byla zničena v 50. letech.“ Jsme na tom ale opravdu tak bídně? Vždyť ve zmiňovaných případech zjednal spravedlnost Ústavní soud. Nečinným vytknul protiústavní průtahy a nařídil okamžitě jednat, slovíčkářům doporučil dbát „smyslu a účelu restitucí“ a jejich rozsudky zrušil. Králem optimistů je ministr spravedlnosti Otakar Motejl: čeští soudci…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 27 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
