V noci z 11. na 12. prosince se oběsil Petr Lébl. Učinil tak přímo nad jevištěm - v provazišti Divadla Na Zábradlí, jež během šesti let, po která byl jeho uměleckým šéfem, zcela přetvořil k obrazu svému a z něhož vybudoval nejosobitější i nejkontroverznější pražskou scénu - po představení své patrně nejúspěšnější inscenace, Čechovova Ivanova. Její nastudování přijali i režisérovi vytrvalí kritici. Titulní postava hry, Léblův generační vrstevník, provádí neradostnou životní bilanci a končí sebevraždou… Fakt smrti mě doposud zanechával spíše užasle mlčící, nenalézající odvahu ani vůli ke slovům, tím spíše, šlo-li o smrt dobrovolnou. Způsob, jímž z tohoto světa odešel Petr Lébl, je však natolik šokující, že si přímo vynucuje pokusy o interpretaci, přesto, či spíše právě proto, že je neinterpretovatelný. Je-li stálá výzva k - jakkoli marné - snaze o pochopení příznačná pro smrt obecně, je také jednou z podstat uměleckého díla. V sebevraždě Petra Lébla je taková výzva obsažena jaksi zmnoženěji a markantněji, neboť tato sebevražda je obojím: smrtí i její nepřehlédnutelnou dokonalou režií. Důvodů, proč čtyřiatřicetiletý, neobyčejným talentem, možností pracovat, a dokonce i uznáním a slávou obdařený muž zvolí tak tragický konec, se nedopátráme, a snad ani není na místě po nich pátrat. I všechny vzpomenuté dary se ostatně za jistých okolností mohou proměnit v nesmírná břemena; můžeme však učinit pokus (ale nic více než to) nahlédnout smysl onoho nezvratitelného činu. Léblovo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
