Po delší době se nositelem Nobelovy ceny za literaturu stal autor, který není českým čtenářům obecně neznámý. Vždyť tvář Güntera Grasse s charakteristickým výrazem asiatsky štěrbinovitě šikmých tmavých očí a se splývajícím knírem, do něhož je vetknuta intelektuálská dýmka, patří k emblémům německé poválečné kulturní i politické scény, k jejím identifikačním „značkám“, jež si osvojilo i zahraničí. Grass je přitom víc než spisovatel. Je přinejmenším stejně tak symbolem politizujícího intelektuála, reprezentujícího poválečnou německou demokracii: nepohodlného a zároveň principiálně občansky smýšlejícího kritika, kverulanta a „jinochodníka“, rovněž však přítele politiků (dlouhá léta spolupracoval s Willy Brandtem) a svého času aktivního účastníka politických kampaní v dresu SPD. To všechno jsou známé věci, stejně jako jeho sympatizující projevy s disidenty, nespokojenost se způsobem německého sjednocení, ostrá kritika zákonů omezujících příliv azylantů (což vedlo v roce 1992 k jeho vystoupení z SPD) či jeho proekologické angažmá (mimo jiné pod dojmem mrtvého lesa v Krušných horách). Těžko by o tom všem však stálo za to mluvit, kdyby tu současně neexistovalo rozsáhlé dílo, základ poválečné německé literatury, dílo, na němž je nejzvláštnější, že jeho nejlepší část vznikla hned na začátku, před čtyřiceti lety. Grass svůj geniální prozaický debut, román Plechový bubínek (Die Blechtrommel, 1959), nikdy nepřekonal, což není konstatování porážky, nýbrž faktu, že jistá konstelace…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
