Omšelé komunistické kvádry obklopují největší náměstí ve městě. Uprostřed stojí bronzový Lenin, ale ve výhledu mu cloní nedávno postavená pestrobarevná brána v retročínském slohu. Národ se vrací ke kořenům. Nevadí, že čínská tradice je místním v podstatě cizí, hlavně že elegantně prohnutá střecha, štíhlé barevné sloupky a šklebící se plastiky vychylují střelku kompasu neomylně na východ. Jsme na největším náměstí největšího města jedné z nejmenších republik Společenství nezávislých států. Elista, Kalmycko, 1999. Stotisícová metropole dvěstětisícihlavého kalmyckého etnika (pouze počet Kalmyků žijících v Kalmycku) právě slaví tři velká národní výročí. Dvě jsou jednoznačným důvodem k radosti, chvástavým řečím nad vodkou, a vybízejí k rozkochané reflexi minulosti. Mluvit o třetím, formálně stejně bujaře oslavovaném jubileu, si žádá notnou dávku diplomacie, chůzi po špičkách, a přesto oslava zavání pokrytectvím či cynismem.
Tři výročí
Před 400 lety se narodil Zaja-Pandita, politik, myslitel a buddhistický duchovní, k jehož nejvýznamnějšímu odkazu se váže i druhý svátek: 350 let od zavedení Todo Bičig, „jasného písma“, kterým Kalmyci psali až do roku 1924, kdy je Rusové donutili přejít na azbuku. Dnes ovládá Todo Bičig jen menšina Kalmyků, jen menšina zná svou „rodnou mateřštinu“. Prosazuje se její vyučování ve školách, kde se děti kalmyčtině učí jako dalšímu cizímu jazyku, doma zase pěkně po rusky, azbukou. A letopočet 1609 se na všech propagačních…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
