Bosenský lékař Edo Jaganjac jednoduše odmítal uvěřit, že by nepokoje v (dnes již bývalé) Jugoslávii mohly přerůst ve válku. Manželku s dětmi pro jistotu poslal hned na počátku devadesátých let z rodného Sarajeva k příbuzným do Vojvodiny Sám zůstal a nadále pracoval jako chirurg v městské nemocnici. Válka vypukla. Celý první půlrok proto trávil v práci takřka 24 hodin denně, tehdy bylo nejvíc zraněných. „Všichni včetně malých dětí jsme se museli naučit, že když na ulici uslyšíme hvízdnutí, máme padnout obličejem k zemi. Kdo to neudělal včas, byl mrtvý,“ říká dnes klidně. Ačkoliv mu cesta z domova do práce trvala sotva deset minut, vracel se do sarajevského bytu, jen když se potřeboval pár hodin prospat.
V Čechách už dlouho neválčili
Na vlastní pocity, myšlenky a stesk po rodině mu naštěstí nezbýval čas. Svou ženu a dvě dcery neviděl rok a půl a shledal se s nimi až v roce 1993 v Čechách. To už měl za sebou strastiplnou pout z obklíčeného Sarajeva do Velké Británie, kam směl doprovodit svou pacientku, pětiletou těžce zraněnou Irmu, jejíž smutný příběh tehdy obletěl celý svět. Českou republiku jako budoucí útočiště rodiny vybrala paní Jaganjacová, která dorazila do Prahy tři týdny před manželem. Předtím u nás byla párkrát jako turistka a moc se jí tu líbilo. Její muž sice toužil po Skandinávii, ale nakonec ho přesvědčila: ani Češi už dlouhá léta neválčili. To byl pro něj hlavní argument. Napřed žili nějakou dobu po pronájmech, pak jim byt přidělil…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
