Při jedné ze svých cest po evropských katedrálách si klasik moderny, básník a dramatik Eugene Ionesco povzdechl, že v obličejích světců a archandělů často nachází úsměv, kterému on ani nikdo z jeho současníků už nerozumí. Podobnou nostalgii po minulých a ztracených časech sdílí celá řada umělců, filozofů a literátů, logicky existují také pokusy, jak starou moudrost vlastního světadílu pochopit a znovu oživit. U nás podnikl takovou cestu filozof Bohumír Janát, žák Jana Patočky a mluvčí Charty 77 z roku před listopadovou revolucí. Svědectví o ní podal až v knize Myslet proti duchu doby, která vyšla dnes, rok po jeho smrti.
Ztracená revoluce
Zabývat se filozofií je sice úctyhodná zábava, potíž je ale v tom, že ti, kteří by snad o ni zájem měli, nenajdou k složitým úvahám nad dlouhými souvětími dostatek času. Není proto nic divného, že politické hnutí českých disidentů získalo takovou úctu a popularitu, když se v Evropě a Americe dozvěděli, že v jeho čele stojí myslitelé formátu Jana Patočky a Václava Havla. Britský novinář Timothy Garton Ash nedávno vzpomínal, jak velké naděje spojovali západní vzdělanci s nástupem filozoficky založených disidentů do čela listopadové revoluce: také Češi měli přispět k vytvoření „svébytné formy demokracie“, kde by významnou roli hrála právě filozofická moudrost. Ash dodává, že naděje byly hořce zklamány. Kdo prožil normalizaci, musí po takovém kázání velmi podrážděně zareagovat. Oni snad ti cizáci nevědí, v čem jsme…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
