Čas běží: z někdejších studentských „vůdců revoluce“ jsou muži na prahu středních let. Jak vzpomínají na listopad 1989, jak prožívali období před ním a po něm? Jejich pohled nazpět má mnoho podob. „Když člověk tvoří ve dvaceti dějiny, je to obrovský zásah do života. Asi těžko budu ještě někdy u něčeho většího,“ říká například Marek Benda, dnes zavedený poslanec ODS. Šimon Pánek z Nadace Člověk v tísni je o poznání skeptičtější: „Tehdy jsem propadl euforii, ješitnosti. Nedokázal jsem si s nadhledem říci: jsi tu jen náhodou, osud ti to nabídl. Ale trochu známý obličej a jméno jsem o dva roky později použil k tomu, čeho si opravdu vážím - k založení naší nadace. " A žurnalista Martin Mejstřík si v knize rozhovorů Sto studentských revolucí (které se stovkou studentů vedli pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny, NLN, Praha 1999) stěžuje: "Studenti hráli jen roli rozbušky, symbolu pro dav. Když se věci dostaly do politické roviny, přestali jsme být důležití. “
Schůzky u Máchy
Nezávislé studentské hnutí se u nás začalo formovat nedlouho před listopadem. Jedním z jeho prvních počinů byla petice studentů (sešlo se pod ní na čtyři sta podpisů) proti perzekuci několika kolegů z pedagogické fakulty, kteří se účastnili demonstrací při pražském Palachově týdnu. Jejím třem autorům pak hrozilo vyhození ze školy. „Na sto lidí se sešlo pod okny, kde zasedala kárná komise, a vypouštělo bubliny z bublifuku,“ vzpomíná Marek Benda, tehdy student druhého ročníku…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
