Počátkem roku 1987 se v některých zemích sovětského bloku počaly projevovat první známky neklidu. Už několik měsíců mluvil v Sovětském svazu Gorbačov o „glasnosti“ a „perestrojce“. V poměrně liberálním Maďarsku a Polsku se ozývaly první ohlasy, jen v Československu bylo mrtvo. „Probuďme se z apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach!“ vyzývala Charta 77 v dokumentu ke svému desátému výročí. Dva z předních signatářů Václav Havel a Ladislav Lis se sešli a domluvili se, že Charta musí vykročit z ghetta, do něhož ji víceméně úspěšně uzavřely úřady. K tomu potřebujeme, shodli se oba, věstník, jenž by se neobracel pouze na signatáře, ale oslovoval širší okruh lidí, kteří nesouhlasí s režimem. Charta 77 sice vydávala občasník Infoch, ale ten trpěl neduhy všech neoficiálních českých tiskovin té doby: byl nedbale redigován a vycházel v malém počtu výtisků. V polovině ledna 1987 zaklepal Ladislav Lis na dveře u Rumlů a přednesl návrh. Jako šéfredaktoři přicházeli v úvahu Luboš Dobrovský, Jiří Dienstbier a Jiří Ruml. Nakonec byl vybrán poslední z nich, ale tomu se idea věstníku vůbec nezamlouvala. Co kdyby se to jmenovalo Lidové noviny, navrhl pochybovačně. Dobrá, odpověděl Václav Havel, ale kde vezmeme Čapka a Peroutku?
Disent si nevěřil
Jiří Ruml zašel nejdříve do univerzitní knihovny a nechal si předložit několik ročníků Lidových novin z jejich počátků, z třicátých let i poválečné existence. Programově chtěl založit literárně-kulturně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
