Před deseti lety jsme měli obrovské štěstí, zažili jsme zázrak. Padla berlínská zeď, praskl krunýř zdánlivě nezničitelného sovětského impéria a také českoslovenští komunisté vyklidili prostor. Nebyli připraveni na odpor, který se proti nim zvedl. Nečekali, že lidé v sobě po čtyřiceti letech útlaku ještě najdou sílu protestovat. A právě fakt, že společnost naučená podezíravosti a opatrnosti odhodila strach, byl zázračný. Díky němu jsme na konci roku 89 přestali být lokaji nepřátel svobody.
Jednou to praskne
Radost, kterou občané Československa prožívali v listopadu 89, pochopí jen ten, kdo zažil komunismus, jeho šeď, strach a věčné kádrování. Odlišit se, mít svůj názor, říct pravdu byl hřích, za který se zavíralo. A lidé věděli, co komunisté dovedou: vraždit, mučit, terorizovat, lámat páteř. Nejlépe bylo mlčet aspoň na veřejnosti. Uvnitř si většina myslela: Já k nim nepatřím, já kdybych mohl, já bych uměl být svobodný. A mnozí doufali, že „to jednou praskne“ - probudíme se a budeme se mít jako ti na Západě, budeme brát stejné platy a jezdit volně po světě. Před deseti roky v Československu revoluce příliš nezuřila. Komunisté se po pádu sovětského impéria zhroutili. Rychle byly vybudovány nové demokratické instituce a lidé si poprvé po čtyřiceti letech mohli podle svého zvolit politické zástupce. Svobodné volby byly logicky chápány jako vrchol demokracie. Najednou tu nebyla ta jedna strana s téměř stoprocentní ustrašenou podporou, ale výběr.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
