Ruský kulturní kontext silněji, než je tomu jinde, prožívá realitu jako něco přízračného či nejsoucího - bohatá tradice se odvíjí nejméně od Čaadajeva a Gogola. V poslední době vyšly dvě knížky, které v odlišném žánru a z různých výchozích pozic vyprávějí o ruské verzi jevu, který přinejmenším filozofům, teoretikům, publicistům a autorům uměleckých děl leží na srdci či v žaludku už několik desetiletí. Tím jevem je elektronický obraz, hlavně televizní, vliv médií na realitu a nejrůznější následky nových technologií přepravy a (re)produkce, výroby informací.
Car je stár
Maďarský rusista Ákos Szilágyi napsal knihu, kterou pod názvem Stár Boris a stároviči vydalo bratislavské nakladatelství Kalligram. A v prestižním moskevském nakladatelství Vagrius vyšel další bestseller Viktora Pelevina, jednoho z nejčtenějších současných ruských spisovatelů; jmenuje se Generation ‚P‘. Szilágyi shledává v ruských dějinách posledních deseti let zjevnou obnovu symbolické kompetence všemocného cara, doloženou mnoha příklady z publicistické i politické praxe. Tradice monarchické autokracie totiž nebyla na území ruské říše nikdy žádným konkurenčním konceptem vládnutí ohrožena ani zpochybněna a právě v 90. letech, po odstranění „lžicara“ Michaila, se objevuje její výslovné znovuzavedení - nejen na úrovni politické praxe, ale i v rétorice publicistiky a politologie a v rituálech vrcholné moci (opakované „zmrtvýchvstání“ vládce po těžkých nemocech, „mizení“ autokrata,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
