Zřejmě nejvýznamnější rakouský spisovatel druhé poloviny století Thomas Bernhard (1931–1989) se zapsal do dějin mimo jiné nezřízeným spíláním své alpské domovině. Označení Rakouska za smrdutou kloaku, v níž žije sedm milionů debilů, patří možná ještě k mírnějším invektivám. Letos, deset roků po jeho smrti, je autor na nejlepší cestě stát se chloubou rakouské kultury, podobně jako Mozart, vídeňské valčíky či secesní malby Gustava Klimta. Nezapomeňme ale, že i ve společnosti, která si na jeho zuřivé výpady zvykla a stala se k nim tolerantní, znějí Bernhardovy texty stejně jako dřív: svět je v nich rozdělen na dvě části: na špatnou, do které umělec kromě Rakouska občas vykázal i svou německou mateřštinu a německé myšlení vůbec, dobrou, do níž patří vlastně všechno, co se nachází za jeho hranicemi. Jako červená nit prostupuje Bernhardovým dílem sympatie ke všemu nerakouskému, přičemž autor často deklaruje svůj kladný vztah především k jihoevropskému, středomořskému - použito výrazu Alberta Camuse - „meridionálnímu“ myšlení. Rakousko lze nejlépe poznat pohledem zvenčí, a není proto divu, že i protagonista Bernhardova monumentálního prozaického testamentu Vyhlazení (1986, česky letos) pobývá v Římě a v hovoru se svým žákem, který má italské jméno Gambetti, zprostředkuje čtenáři obraz Rakouska plného hrabivého venkovského křupanství, nařvaných sedláckých obličejů, prolezlého nacismem a pánbíčkařením. Jestliže se v současném jazyce zabydlelo slovo „xenofobie“, tedy strach z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
