Čerstvé volební úspěchy pravicových populistů Jörga Haidera v Rakousku a Christopha Blochera ve Švýcarsku přitáhly pozornost celého světa. Zároveň připomněly starou pravdu, ze které se dnes stává pomalu klišé: Kdo nereflektuje vlastní minulost, je odsouzen k tomu, aby ji prožil znovu. Můžeme to říci i méně vznešeně: Výzvám dnešního světa čelí lépe ten, kdo k vlastní minulosti přistupuje s otevřeným hledím. Dá se to výstižně demonstrovat na příkladu Německa, Rakouska a Švýcarska, ale v principu stejný problém se týká i dalších zemí včetně nás. Ve zkratce asi takto: Ten, kdo odpovědně přistupuje k vlastní minulosti, může pak snáze kádrovat jiné. Platí tu zkrátka něco, co můžeme nazvat zákonem padajícího exkrementu.
Německo: trénink z diktátu vítězů
Němci si po druhé světové válce museli zvyknout na to, že jim svět otlouká o hlavu jejich vinu. Tato očista byla sice nadiktována zvenčí, vítěznými spojenci, ale vedla k tomu, že občané Spolkové republiky jsou v tomto směru trénovaní. Podobně jako si Kaliforňané zvykli na zemětřesení a Floriďané na hurikány, Němce již neuvádějí v úžas nekončící debaty o jejich odpovědnosti za nacismus a holocaust. S tím větší škodolibostí pak sledují, když se v podobné pozici ocitne někdo, kdo se dlouho vydával za zcela nevinného.Roku 1984 byl prezidentem Spolkové republiky zvolen Richard von Weizsäcker, bývalý důstojník wehrmachtu a syn vysokého úředníka na Ribbentropově ministerstvu zahraničí. Nicméně žádná aféra se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
