Izraelský podzim hýří barvami, vůně moře a lesů je omamující, slunce příjemně hřeje, vypadá to na pohodu, na mír. Tady již válka nebude, říkají si turisté, kteří se s blížícím se miléniem začínají sjíždět. Je tomu skutečně tak? Není to optický klam? Izrael s ním ztrácí více méně bezpečné hranice, významné zdroje vody a - což je velmi důležité pro tak malý stát - image země, jejíž armáda je nepřemožitelná. Naproti tomu Palestinci získali téměř vše, co si vytyčili. Je třeba dodat, že s pomocí Billa Clintona, který by tímto mírem rád dovršil své prezidentství.
Islámské hnutí
Izrael nikdy nebyl zhýčkanou zemí. Žije se tu s vědomím, že nelze předpovědět, kdy poteče krev v důsledku teroru. Ten nabyl hrozivých rozměrů zejména po dohodě z Osla z roku 1993, za vlád premiérů Rabina a Perese. Po roce 1996, za vlády premiéra Netanjahua, se podařilo teror téměř úplně vymýtit. Příčin bylo více, ale mezi hlavní z nich patřila ztráta práce v Izraeli pro Palestince bydlící v Gaze. Arafát i Hamas tak dospěli k názoru, že teror se nevyplácí. Letošní Barakovo vítězství pak přijali Palestinci a prakticky celý arabský svět s velkou úlevou a radostí. Premiér Barak se za to nyní odvděčuje. Například v říjnu přijal doma u rodinného stolu - s manželkou Navou a třemi dcerami - Arafáta ke společné večeři. Toto „gesto“ způsobilo pozdvižení obočí v národním měřítku. Vraťme se ale k předchozím událostem, a zvláště k Islámskému hnutí, o němž zdejší bezpečnostní orgány včetně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
