Již tři měsíce trvající ruská vojenská akce v Čečensku nabírá obrátky. Už nejde jen o vypuzení teroristů z vlastního území, přesněji řečeno z Dagestánu, jak zněly racionální argumenty Kremlu v srpnu. Už nejde ani jen o likvidaci jejich základen v Čečensku, jak tvrdila Moskva později, když na Čečensko začaly padat pumy z bombardérů. Nyní nastupují ruské pozemní síly, tankové kolony, které obsadily značnou část odbojné republiky. A nejen to. Zaznívají čím dál konkrétnější výroky o obklíčení a posléze dobytí čečenské metropole Grozného. Oč Moskvě jde? O nápravu vlastní porážky ve válce z let 1994–96? Nebo o vytvoření jakéhosi sanitárního kordonu, který by izoloval Rusko od Čečenska a pronikání tamních bojovníků? Odpověď je zatím nejasná. Záleží na okamžitém vývoji situace, která se mění každým dnem. Ale už teď lze leccos reflektovat. Za prvé můžeme porovnávat pozici Moskvy s podobnými případy jinde ve světě. Jednak pro obecné poučení z vlekoucích se konfliktů s guerillami, jednak pro zachycení ruských specifik. Za druhé se můžeme zamyslet nad dvěma problémy. První je v podstatě technický či ekonomický: Za jakou cenu se dá bezpečnostní či sanitární kordon udržet? Druhý se týká ruského pojetí federalismu: Jak by mohlo Rusko podobným konfliktům předcházet?
Jako jižní Libanon
Často se upozorňuje, že boje v Čečensku připomínají aktivity izraelské armády v Libanonu. Nikoliv z hlediska mezinárodního práva, protože Izrael uznává Libanon jako svrchovaný…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
