Konec 20. století oprášil v Evropě zapomenutý historicko-společenský fenomén. Vzhledem k rozpadu řady států a utváření států nových se řada občanských komunit stala dědici zaniklých státních celků. Lze říci, že 20. století se de facto loučí podobně, jako kdysi započalo. Tento fakt vyvstává na povrch zejména na pozadí vývoje v době okolo druhé světové války. Tehdy se vzhledem k uplatňovaným zločinným praktikám stala řada států dědici vyhnaných či vyhlazených komunit. Po konci studené války - až do rozpadu bývalé Jugoslávie a tamního krveprolití - se však na onen svět odebíraly státy, a nikoliv občané. Jedním z těchto nebožtíků byla Německá demokratická republika (NDR).
Starý šarm táhne
Tento stát se zrodil 7. října 1949 z logiky studené války a vydržel do 3. října 1990, tedy do německého znovusjednocení, z bázně a hany vůči velkému sovětskému bratru, posléze rovněž nebožtíku. Vzhledem k povaze a šarmu této první reálněsocialistické diktatury dělníků a rolníků na území Německa by bylo možné očekávat jednu věc: podobně jako málokdo soudruha nebožtíka v jeho posledních dnech oplakával, bude jej i málokdo v době nedožitých padesátin postrádat. Ale pohled na současné poměry ve znovusjednoceném Německu svádí k jiným závěrům. Tyto poměry jsou doprovázeny nejenom neutuchajícími rozpory mezi „podvedenými Ossis“, jak se dnes pohrobkům někdejší NDR říká, a „arogantními Wessis“, jak se říká těm, kdo pocházejí ze staré Spolkové republiky, ale i vzestupem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
