Prototyp „úctyhodného českého intelektuála starší generace“ vypadá podle Bohumila Doležala prý takto: „. . . v roce 1948 byl stalinistou, v roce 1956 reformním komunistou, v roce 1968 ztratil iluze, v roce 1977 se stal obhájcem lidských práv a v roce 1989 dovršil svůj organický vývoj od demokratického socialismu k demokratickému kapitalismu. Kdo z tohoto schématu vybočuje, je v nejlepším případě podivín,“ - jímž pravděpodobně B. Doležal míní sám sebe. Samozřejmě, že do autorovy typologie lze skutečně nacpat řadu českých vzdělanců a politických pracovníků. Pokud by šlo ale skutečně o linii centrální, obklopovaly by českou kulturu z větší části houfy samých podivínů a museli bychom mezi ně asi zahrnout i ty, kteří - a také by se jich pár význačných našlo - zůstali víceméně (neo)stalinisty po celý život. Shodou okolností minulý týden ve čtvrtek přebírali na Pražském hradě dva čeští intelektuálové „starší generace“ Státní cenu za literaturu: Josef Škvorecký (nar. 1923) za původní tvorbu, Lumír Čivrný (nar. 1915) za překladatelské dílo. Prvního z nich by Doležal musel označit za „podivína“, druhého zřejmě za „prototypa“. V obou případech by šlo o velmi pochybné vyjádření jejich významu v české kultuře a velké zjednodušení jejich životních a tvůrčích osudů. O Škvoreckého centrálním místě v naší poválečné literatuře i společnosti přitom těžko mít pochyb. Patří mu bez ohledu na to, jak se k němu momentální politická moc chovala a jak se choval on k ní. Jeho nezávislost na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
