Puč, který minulé úterý smetl vládu pákistánského premiéra Naváze Šarífa, je pro svět mimořádně špatnou zprávou. Nejde ani tak o to, že by působil jako příklad - vojenské převraty dnes vyšly z módy. Doba, kdy generálové v rozvojovém světě, mnohdy vzdělaní na západních univerzitách, měli pocit, že jsou poslední záchranou pro své země rozvrácené experimenty zkorumpovaných politiků, minula. Konec studené války připravil mnohé z vojenských režimů v Latinské Americe, Asii i Africe o podporu jejich mocných protektorů, a tak se vojáci vrátili do kasáren. Demokraticky zvolené vlády pak vesměs prokázaly, že dokážou zemi spravovat přinejmenším stejně dobře jako jejich neobonapartismem okouzlení předchůdci. Jde spíše o jiný precedens. V Pákistánu svrhli vojáci poprvé civilní vládu jaderné země. A navíc země, která má mírně řečeno velmi napjaté vztahy s taktéž jaderným sousedem. Indický subkontinent, domov více než jedné miliardy lidí obklíčený nukleární diktaturou Čínou, afghánskými fundamentalisty z Talibanu a nesnášenlivými íránskými teokraty, vstoupil minulé úterý do nové, velmi nebezpečné éry.
Šaríf, špatný premiér
Co lze říci ve prospěch už třetího vojenského převratu v padesátiletých pákistánských dějinách? Premiér Naváz Šaríf, ještě před dvěma lety západním tiskem oslavovaný jako schopný ekonomický reformátor, prokázal schopnosti jen v prosazování osobní moci. Dal změnit ústavu, která předtím umožňovala prezidentovi libovolně odvolávat předsedu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
