Souvisí nynější vzestup českých komunistů s rozdělením moci zvaným opoziční smlouva? Má naše současná politická „stabilita“ vliv na hloubku společenského znechucení a beznaděje? Kam až mohou strany ve svém porcování státu zajít? I když se dnes v Čechách přou nad těmito otázkami sociologové, média a politici, jasné odpovědi zatím chybějí a musíme se spokojit pouze s více či méně trefnými dohady. Přitom předloha naší situace existuje - a překvapivě blízko. Poučení totiž můžeme hledat v sousedním Rakousku, kde má spolknutí státu dvěma velkými stranami mnohaletou tradici.Byl to ostatně dnešní český premiér, kdo svého času nabádal voliče, aby se poučili, jak skvěle to klape na politické scéně našeho jižního souseda. Zdá se však, že nevěděl, o čem mluví: krátce před parlamentními volbami naplánovanými na třetího října zaznívá z Rakouska nepřeslechnutelná nespokojenost. Lidé mají dosavadního vládnutí plné zuby, z čehož profituje politický extrém. Nebude proto na škodu podívat se na „rakouský model“ a na důvody jeho krize poněkud blíže.
Ve jménu celonárodní jednoty
Velká koalice, složená ze sociálních demokratů (SPÖ) a lidovců (ÖVP), vládne v sousedním Rakousku nepřetržitě již třináctý rok. Její vznik v lednu roku 1987 ale nebyl v kontextu rakouské politiky ničím novým. Obě dvě největší strany spolu vládly již v letech 1945–66 a velmi intenzivní spolupráce pak pokračovala i v době, kdy nejprve lidovci a poté socialisté vládli sami, bez koaličního…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
