Před deseti lety, když padla berlínská zeď a studená válka skončila tam, kde začala, zde, ve střední Evropě, se budoucnost zdála nadmíru slibná. Sovětská totalita byla poražena a Evropa se mohla demokraticky znovu spojit. Asijský kontinent byl na vzestupu a plný sebevědomí. Spojené státy se jevily jako jediná supervelmoc a nezpochybnitelný vítěz studené války. Bylo nám řečeno, že se utváří nový „mezinárodní pořádek“. Bezmála deset let poté - a rozdíl byť jen v porovnání s naším posledním setkáním teprve před rokem je vskutku do očí bijící - jsme svědky stinné stránky našeho triumfu v roce 1989. Rusko- jako ekonomika i jako stát - je na pokraji kolapsu a vyvolává staré představy ekonomik třetího světa s nukleárními zbraněmi. Asijská ekonomická krize včetně japonské šíří světem šokové vlny. Spojené státy, jediná supervelmoc, přihlížejí, jak je z domácích politických důvodů oslaben prezidentský úřad, což vyvolává otázky o jeho mezinárodní roli. Simultánní průběh, ba dokonce interakce těchto tří krizí zcela odlišné povahy, je jistě alespoň zčásti příčinou dnešního pocitu nejistoty či úzkosti a poskytuje nám příležitost k zamyšlení nad vzájemnou závislostí našeho světa, které říkáme krátce „globalizace“. Existovaly nejméně dvě hlavní teze shrnující triumf roku 1989, jež se dnes zdají poněkud zastaralé. Jednou z nich byla teze „konce dějin“, myšlenka, že jsme svědky konečného vítězství liberálních demokracií a tržních ekonomik. Víme, obzvláště v této části světa, že svobodné…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
