Někteří spisovatelé z postkomunistických zemí střední Evropy přiznali přednedávnem reportérovi BBC, že zrušení cenzury pro ně bylo požehnáním i prokletím zároveň. Za komunismu snili o budoucnosti, která jim přinese svobodu a zbaví je povinnosti vydělávat si na živobytí v nejrůznějších, vesměs manuálních zaměstnáních. Raně kapitalistické podmínky však mnohé z nich nutí, aby si vedle hubených honorářů všelijak přivydělávali, i když důstojnějším způsobem. Polský spisovatel Pawel Huele tvrdí, že situace po pádu komunismu je pro spisovatele sice jiná, než bývala, ale ne nutně lepší. Neetablovaní spisovatelé jsou znovu nuceni hledat si obživu za hranicemi tvůrčí práce, ale jsou zase schopnější při popisování nejrůznějších „temných stránek“ rodící se demokracie.Řada spisovatelů se v dobách komunistické cenzury rozhodla pro emigraci. „Prostě jsem si říkala, když tady zůstaneš a budeš psát, kdo ti to otiskne? Nejsi přece děvka,“ prohlašuje talentovaná prozaička a zkušená řidička newyorského taxíku Iva Pekárková. Její vrstevník z bývalé NDR Ingo Schulze se pokoušel uchovat si i v reálném socialismu vnitřní svobodu a psát pravdivě, jenže záhy zjistil, že tomu brání komunistická „novořeč“. NDR podle něj pěstovala svou vlastní odrůdu oficiální němčiny, která zněla všude, ve školních třídách, rozhlasových zprávách i v soukromých hovorech. "Bylo to, jako by někde v pozadí zněl nekonečný, stále stejný tón, který lidé po čase přestávali vnímat. Člověk vlastně ani nechápal, co jej tak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
