Bouřlivá reakce na knihu amerického historika Daniela Goldhagena o úloze německé společnosti při pronásledování židovského etnika poměrně nedávno jasně ukázala, že diskuse o historické zodpovědnosti německého národa za nacismus, a tím pádem i holocaust zdaleka není u konce. Argumenty, které se objevily na obou stranách, připomínaly debatu, která se rozproudila za značného zájmu veřejnosti již v roce 1986 a do povědomí vstoupila jako spor historiků (Historikenstreit).
Bitva historiků
Hlavním protagonistou byl berlínský historik a filozof Ernst Nolte (1923), který ve Frankfurter Allgemeine Zeitung uveřejnil článek Minulost, která nechce minout, v němž zopakoval své dřívější teze (zveřejnil je o šest let dříve) o „genetické spřízněnosti“ obou velkých totalitních systémů 20. století, komunismu a nacismu. V roce 1980 nevyvolal Nolte žádné pozdvižení možná proto, že v bonnské vládě seděli sociální demokraté, kteří zdůrazňovali odpovědnost Němců za válečné hrůzy. Mezitím však proběhla změna vládní koalice a Nolteho vyjádření se stala katalyzátorem vášnivé diskuse.Asi největší rozruch vyvolal Nolte tvrzením, že Osvětim pro něj nepředstavuje poslední etapu německého antisemitismu, ale je „reakcí na ničící předobraz ruské revoluce“. Noltemu se jednalo především o zasazení nacionálního socialismu do vývojové etapy evropských dějin a nabídl srovnání se stalinským terorem, jenž odnímal práva menšinám a likvidoval vesnické střední vrstvy. Nacisté podle…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
