„Smysl života je v moci oběti,“ učil v osmdesátých letech na neoficiálních seminářích hrstku posluchačů starozákonník, profesor Jan Heller. Bylo to léta poté, co se na Václavském náměstí upálil student filozofie Jan Palach. Ten jistě nikdy tuto tezi evangelického teologa neslyšel, a přece ji s obrovskou odvahou proměnil v čin. Jeho výzva byla tak neobvyklá, výjimečná a razantní, tak odvážná a neopakovatelná, že nutí i dnes, třicet let poté, k úvahám o smyslu takového činu.
Zvony bijí jiný čas
Když se Jan Palach 16. ledna 1969 upálil, nebylo mu ještě celých jedenadvacet let. Všechno měl před sebou a skoro nic za sebou. Plameny stravující jeho tělo nezavršily celoživotní dílo, jako tomu bylo třeba u mistra Jana Husa, o kterém mu jeho otec v dětství často vyprávěl. Ty plameny byly dílem samy o sobě. Pokud něco završily, pak spíš krátkou dobu pražského jara. Dobu, kdy se najednou na tehdejší poměry neuvěřitelně otevřel prostor svobody a život získal docela jiný rozměr, začal být opravdu životem. Kdo tu dobu zažil, ať už jako dospělý nebo jako dítě, jistě si dodnes pamatuje tu zvláštní, skutečně jarní příchuť, otevřenost a tušení svobody. Ten závan trval chviličku, ani se nestačil rozvinout ve svobodu skutečnou, a už nás v srpnu 1968 okupovaly tanky „spřátelených armád“. Lidé se spojili v nenásilném odporu, cítili pospolitost a prakticky bez výhrad podporovali politické vedení země. Jenomže právě ono selhalo, byly podepsány moskevské protokoly, ti…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
