Píše se leden 1969. Jsme ve Frankfurtu nad Mohanem, Paříži či jiném centru radikální západní Evropy 60. let. Barikádu, na kterou právě útočí policie, zachvacuje panika. Proboha (pro Trockého!), došel benzin do molotovů, defétisticky hořekuje dvacetiletý anarchista Joschka Fischer. Žádný strach, oponuje jeho dvaadvacetiletý kolega Jan Kavan a podává mu nasyslený kanystr s kýženou tekutinou. Rázem se vše v dobré obrátí a represivní orgány utlačovatelského státu dostávají, co jim patří. Píše se leden 1999. Jsme v Praze. Po třiceti letech si Joschka Fischer a Jan Kavan padají do náručí coby ministři zahraničí dvou spřátelených vlád.Takto si první pražskou návštěvu ministra Fischera mohli loni na podzim malovat ti, kteří viděli ve změně bonnské vlády jednoznačné plus jak pro česko-německé vztahy, tak pro české zájmy. Realita se ale lišila. Ne snad, že by se Fischer s Kavanem znepřátelili. Naopak, padli si do oka, i když se na rozdíl od úvodní etudy dříve osobně neznali. Jenže rozdílů je více, než si mohl před třemi měsíci kdokoliv pomyslet. Nejde jen o to, že „definitivní tečka za nároky sudetských Němců“, o níž spekuloval český tisk, je více než mlhavá. Hlavně jde o Evropskou unii, o naše ambice ohledně členství v ní a „německý patronát“ nad jejím rozšířením.
Kde hledat partnera
První problém spočívá v tom, že němečtí Zelení, strana Joschky Fischera, jsou u nás stranicky nekompatibilní. To je velký rozdíl oproti dlouhým letům, kdy si německý rezort…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
