Dějiny lidského ducha se z odstupu jeví jako říční tok, který se sice klikatí v meandrech a rozvětvuje kolem ostrovů, přesto však vykazuje určitý směr. Existuje ale opravdu nějaký lineární vývoj? Vždyť modernismus se vrátil k primitivnímu umění a pradávným mýtům, jako by řeka vyústila do vlastního pramene.Poutavost modernistických bizarností tkvěla v pozadí, jímž byla technická civilizace se sériovou výrobou a globální masovou kulturou. Obzvláštnost, originální svéráz až podivínství, úlety dříve vnímané jako slepá ramena, získaly kvalitu tvořivé vzpoury proti standardům. Tento posun je zvlášť zřetelný v umění a literatuře, kulturolog Vladimír Borecký jej však přenáší i do dějin vědy. Po monografii výstředního profesora Jakuba Hrona (Paseka, 1995) vydal nyní v knize Zrcadlo obzvláštního celý soubor medailonků podivínských českých učenců. Razí pro ně společný pojem „mašíbl“, s nímž se poprvé setkal v jistém vědeckém ústavě, kde byly dopisy kuriózních objevitelů a vynálezců zařazovány do stejnojmenného šanonu. Dozvěděl se tam, že tato zkratka znamená „magoři, šílenci, blbi“, sám ji však užívá vesměs s úctou k poetické výstřednosti svých hrdinů.
Soud nad lidskostí
K atributům obzvláštnosti patří okrajové postavení mimo hlavní proud. Klasik Jakub Hron se sice proslavil, psal o něm Ignát Herrmann i Karel Čapek, oba však s nadřazeným úsměvem. Mimořádně kreativním podivínem byl i MUDr. Jan Lukeš, který vymyslel celou alternativní civilizaci a obdařil ji…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
