Zatímco v Bělehradě slavili Srbové konec války v ulicích, v Černé Hoře nikdo nejásal. Tato válka nebyla od počátku jejich válkou, o Kosovo se Černohorci prostě nestarali. Zajímalo je to, že válečného stavu Miloševič využíval k nátlaku na reformní vedení malé republiky. Konec války znamenal pro většinu Černohorců hlavně naději, že skončí neustálá obava z vojenského puče jugoslávské armády proti reformistickému černohorskému prezidentovi Milo Djukanovičovi. Zatím se však změnilo jen málo. Armáda stále blokuje všechny hraniční přechody a přístavy Černé Hory, čímž ji odřízla od dodávek potravin a dalšího potřebného materiálu. A stále trvá napětí mezi federální armádou a republikovou policií, která je podřízena Djukanovičovi.
Mobilizace jako nátlak
Jedním z prostředků nátlaku na Černou Horu je mobilizace, od počátku zcela nesmyslná. Armáda sice zmobilizovala desítky tisíc mužů, ti ale nedělali vůbec nic. Skoro nikdo nešel na Kosovo. Tam již bojovalo 40 000 jugoslávských vojáků, kteří žádné posily nepotřebovali a ani nedostali. Navíc je většina černohorských záložníků staršího věku. Větší část z nich dokonce bydlí doma. Jejich vojenská služba vypadá tak, že si ráno obléknou uniformu, sejdou se s ostatními, celý den se flákají, večer se opijí a popřípadě střílí do vzduchu či otravují občany muslimské či albánské národnosti. Není divu, že po dvou měsících podobného života působí většina záložníků dojmem rozprášené bandy. Další z nich jsou rozmístěni v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
