Jedním z neodmyslitelných požadavků na uměleckou činnost je v éře moderní, otevřené společnosti požadavek umělcovy individuality. Německý divadelní režisér Claus Peymann v jedné diskusi tento požadavek obecně postihl jako umělcovo právo i povinnost tvořit v souladu s jeho archaickými, poetickými či snovými představami. Právě tyto představy však mohou být častým zdrojem nejen estetických různic, ale – obzvláště v případě reálných katastrof - též etického matení smyslu.Etnické čistky v Kosovu a válečné operace NATO v Jugoslávii nastolily v tomto ohledu významnou otázku, k jakým autoritám se současní umělci při formulování veřejných postojů obracejí. Mají umělci právo na větší společenské ohledy nežli politici, vystavení každodenní mediální kontrole? Případ rakouského spisovatele Petera Hadkeho, jehož rozmáchlá podpora „srbským obětem barbarského NATO“ se nezastavila ani před mytizací „srbství“ jako obětního beránka nenasytného kapitálu, ukázal, že alespoň ve škále „šokantních postojů“ se politikům a umělcům dnes měří stejně. Podobně jako Handke, stěžující si na mediální hon na svou osobu, by se potázal bezpochyby každý významnější politik, který by zpochybnil všeobecný přístup k balkánské tragédii, jak je vnímána společnostmi, které dnes ochranu lidských práv stavějí nad nedotknutelnost suverénních státních celků. A byla to pouze Handkeho kulturní, a tím též politická významnost, co zapříčinilo tak prudkou reakci mediálních komentářů, nikoli osobní předpojatost…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
