Kosovo se dnes stále výrazněji přesouvá z televizních obrazovek na kalkulačky světových finančníků. Albánští uprchlíci se vracejí, Srbové naopak vyrážejí z Kosova, tu a tam vybuchne mina - prostě obrázky, které vidíme už skoro dva týdny, řekne si otrlejší divák TV zpravodajství. O to více se začíná hovořit řečí čísel: kolik stála válka, jaká je peněžní výše způsobených škod a jak to všechno znovu postavit na nohy. Evropští lídři mluví vznosně o „Paktu stability“, novinové titulky jsou však přízemnější. „Dávat a brát na Balkáně“ zní příznačně název článku v mnichovském deníku Süddeutsche Zeitung. Tomu rozumí každý od Aljašky po Vladivostok: na Balkán totiž nebude proudit jen humanitární či rozvojová pomoc, ale také investice. A nejen to. Ve hře je i ruský dluh vůči západním věřitelům.
Komu dát a komu ne
Kosovská válka, přesněji řečeno válka NATO proti Bělehradu, představovala určité novum už svou motivací a cílem: na rozdíl od Bosny navrátit poměry v Kosovu do předválečného stavu. Pravda, Bělehrad kapituloval, ale zdaleka není jisté, zda se podaří splnit ambiciózní cíl NATO. Navíc Bělehrad kapituloval nikoliv bezpodmínečně, to znamená, že Západ mu nemůže diktovat své podmínky: pánem je pouze v samotném Kosovu, a to ještě na bázi konsenzu s Ruskem. Proto také otázka obnovy Balkánu nemá jednoznačné zadání ani odpověď. Soustředit se na samotné Kosovo? Přidat k tomu i jugoslávskou Černou Horu, která se distancuje od Bělehradu? Podpořit také konkrétní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
