Břicho Paříže, proslavené stejnojmenným románem Emila Zoly, se rozprostíralo mezi kostelem sv. Eustacha, obchodní burzou, ulicemi St. Denis a Berger. Každou noc k němu mířily dodávky s čerstvou zeleninou, masem, vínem, sýry, rybami a ústřicemi. Každý den se pod secesní kovovou klenbou prodejních hal mísily vůně i zápachy z celé země s výkřiky prodavačů, krev z řeznických špalků zvolna odkapávala na podlahu, kanály se leskly šupinami a přes haldy vyloženého zboží téměř nebylo vidět na zákazníky.Kavárny v okolních uličkách čpěly laciným tabákem, stolním vínem či anýzovkou a pařížským argotem prolínala bretonština, alsaština nebo provensálština trhovců pocházejících z těch nejzapadlejších koutů Francie. Když v polovině 70. let přes nesouhlas široké veřejnosti nechala radnice břicho Paříže zbourat, vyhrnuly se z jeho základů stovky vypasených krys. Tečka za rozmanitostí a malebností nemohla být symboličtější. Na místě bývalé rarity dnes stojí uniformní shluk skla a betonu zastřešující luxusní obchody, v jejichž nablýskaných výkladech se odrážejí portály drahých kaváren a brasserií obležených turisty z celého světa. Polemika na téma, o co jsme přišli a co jsme získali, nebere mezi pařížskou veřejností konce.
Ve volební kampani
Na národní úrovni se podobný spor táhne už léta v souvislosti s evropskou integrací čili omezením suverenity francouzského státu na úkor stále vlivnějších evropských institucí. Nedávné volby do Evropského parlamentu tuto…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
