Většina odpůrců komunistických režimů požadovala především, aby v nich byla výkonná moc podřízena zákonům kodifikovaným v ústavách a aby činnost jejich představitelů kontrolovaly nezávislé soudy. Všeobecně se totiž vědělo, že soudy jsou v socialistických zemích závislé na předem dohodnutých usneseních politického byra komunistické strany. Vládlo se i soudilo dle „doporučení“ sdělených po telefonu, která byla směrodatnější než platné předpisy. Politické vedení vydávalo zcela nekontrolovatelné, nikým nepodepsané instrukce, které byly závaznější než vládní rozhodnutí, či dokonce ústava. Nomenklaturní pracovníci měli vysokou neformální moc a dodnes se mnozí honosí tím, kolik „dobrých skutků“ udělali pro své známé. Mnozí by jim prý měli být dodnes zavázáni, že jim obstarali výjezdní doložky či umožnili jejich dětem studium.Ústava i zákonodárství sice za socialismu existovaly, ale o tom, jak budou či nebudou použity zákony, nerozhodovaly soudy, ale straničtí funkcionáři, jejich dočasní přátelé a oblíbenci. Lenin kdysi tuto kodifikovanou nezákonnost nazval „vládou, která není omezována zákonem“. Politická byra se obměňovala, politici se vzájemně vylučovali či popravovali, stupeň právního despotismu se během socialismu měnil, ale vždy existoval. Nedodržování zákonů vedlo k tomu, že řadoví občané ani nevěděli, kdy a zda překračují zákony. Ale nedbali toho, neboť věděli, že o potrestání či tolerování určitého činu nerozhodují soudy, ale neformální konexe. Nejen při obstarávání…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
