Každý životopis vytváří pochopitelně z reality fikci. Živí lidé se v něm stávají literárními postavami, které v celku textu plní určitou funkci, jíž je plně podřízeno, co, kdy a jak nám o nich autor prozradí. I zacházení s časem, detailem, prostředím, dějinnými okolnostmi a nejrůznějšími diskurzy (jako je literatura, dějepis, psychoanalýza nebo paměť svědků) se tu stává faktorem stylistickým. Význam vzniká ze způsobu, jakým se s těmito jevy zachází. Zatímco však v beletrii je autor svrchovaným tvůrcem svého díla, životopis cizí osoby vyžaduje zdrženlivější přístup. Fabulační zvůli tu omezuje nárok historický a s ním spojený požadavek metodologické a faktografické průzračnosti. Má být výsledek poutavým románem „na motivy“ prokazatelných skutečností, nebo věrohodným souborem ověřitelných faktů, zjištěných z jasně definovaných zdrojů? Jde-li o životopis spisovatele, jakou dokumentární váhu máme připisovat jeho uměleckým dílům? Jakou roli přisoudit všemu, co o autorově životě nevíme? A tak dále. Nevýhoda biografie Alexandra Solženicyna z pera Angličana D. M. Thomase spočívá v tom, že se všechna tato dilemata pokusil vyřešit jakousi všeobjímající „střední cestou“. Na jednom místě Solženicynovy biografie autor přiznává, že začíná na téma hrdinova životaběhu fantazírovat: „Podrážděná fantazie si vytváří své vlastní představy.“ Jinak si klade za cíl „pravdivě“ popsat nejen Solženicynův příběh, ale i „století v jeho životě“, jak zní podtitul knihy. První ze dvou dílů objemného…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
