V posledních dnech opět značně stoupla nervozita v Černé Hoře, která je Miloševičovi jediným vážným protivníkem uvnitř Jugoslávie. Pro Miloševiče se útok NATO stal záminkou nejen k úderu na Albánce, ale i k potrestání odbojné republiky, v jejímž čele stojí od roku 1997 reformně orientovaný prezident Milo Djukanovič. K přímému úderu na vládu zatím nepřikročil. Spíše to vypadá, že Miloševič (a jemu podřízená federální armáda) testuje, kam až může jít. Černohorská vláda naopak zkouší, kam až může ustoupit, aniž by ohrozila základy své moci. Jako by obě strany nechtěly dát tu poslední záminku k boji. Stále je totiž část Černohorců nerozhodnuta a v případě konfliktu by se připojila spíše na stranu napadeného. Vývoj v Černé Hoře zatím nejvíce připomíná Bosnu na začátku roku 1992, těsně před vypuknutím dlouholeté války: nervozita veřejnosti, svévolné chování armády a lavírování republikové vlády.
Jak zůstat stranou
Proti vládě, která má stále silnou podporu veřejnosti, stojí příznivci Miloševiče a jemu blízké Socialistické národní strany (SNP), kterou vede jugoslávský premiér Momir Bulatovič, bývalý černohorský prezident. Tato strana získala v minulých volbách 30 % hlasů, není tedy zanedbatelnou silou. Část jejích přívrženců je ozbrojena a odhaduje se, že strana může zmobilizovat asi 5000 ozbrojenců, kteří jsou připraveni vyvolat nepokoje a vyřídit si účty se „zrádci“. Dále je tu jugoslávská federální armáda, jejíž početní stav už dosáhl asi 25 000…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
