S desetiletým zpožděním vychází u Torsta klíčové dílo Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) Úděl umělce - duchampovské meditace, po němž bude následovat ještě druhý díl širšího zaměření s názvem Evropa a umění. Přední český kunsthistorik našel v Duchampovi osudového blížence. Psal o něm už v programovém textu Skupiny 42 Smysl moderního umění (1944) a později se k němu systematicky vracel, v roce 1969 zorganizoval také jeho pražskou výstavu ve Špálově galerii. Chalupecký měl zřejmě dar takového věrně osobního a naprosto soustředěného „nalezení“ vzoru - v české kultuře dvacátého století pro podobné pouto sotva najdeme jiný příklad.
Spříznění
Není těžké uhádnout, proč právě Marcel Duchamp (1887–1968) tolik Chalupeckého fascinoval: jistě i proto, že v něm objevil velkého výtvarníka, zprvu „cvičného“ avantgardistu, spojeného zvláště s fauvismem a kubismem, a v příštích letech průkopníka konceptuálního umění i enviromentů - autora nalezených a většinou jen „nepatrně posunutých“ předmětů (readymades), tvůrce mechanismů na optické iluze, krabicových či skříňkových „objektů“, mytologického Velkého skla a konečně utajovaného soukromého „muzea“, uzamčeného pokojíku s plastikou mrtvé nahé ženy svírající v ruce petrolejovou lampu - s titulem „Je-li dáno…“.Chalupecký však nalezl v Duchampovi ještě něco víc: typ životního osudu a druh otázek, které sám sdílel. Podobně jako Duchamp ubíral se uměním sám a se zarytou důsledností. Stejně tak na dlouhá léta, ovšem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
