Holocaust: návod k použití

Po Spielbergově Schindlerově seznamu vstoupilo téma holocaustu do nové fáze: do období „demokratizace“, kdy se s touto látkou v masové kultuře nakládá jako s jakoukoli jinou. Co víc, jako s látkou, u níž se - pravda, za jistých předpokladů - nelze splést. Jako téměř nepochopitelné a pedantské se dnes už musí jevit důvody Clauda Lanzmanna, který před patnácti lety do své monumentální rekonstrukce Šoa nezařadil jediný dobový dokumentární záběr z táborů, neboť měl za to, že každý takový obraz by skutečnost jen zplošťoval a odnímal jí její nenahraditelnou autenticitu. Po Spielbergovi byla taková tabu prolomena, a to ne ve smyslu, že by snad byl poprvé natočen film z vyhlazovacích táborů (ty samozřejmě vznikaly dávno předtím), nýbrž tím, že maximálně působivě použil týchž prostředků, jakých obecně používají hollywoodské filmy a díky nimž jsou tak účinné, úspěšné a tak celoplanetárně srozumitelné. To znamená obstarání vizuálního efektu a otřesu, vykoupeného ušlechtilým pocitem soucítění, lítosti a citového ustrnutí.Kladných emocí není nikdy dost a nelze upřít, že snad takové spektákly didakticky obracejí své konzumenty k pozitivním hodnotám; ti jsou pak citlivější a úzkostlivější na zlo, které jim stejně zprostředkovávají v největší míře televizní obrazy. Zároveň tu ale platí něco za něco: z látky, a zde jde o látku velmi zvláštního druhu, se stává cosi použitelného a využitelného, zásobárna zaručeně silných a zaručeně působivých příběhových vzorců, které postupně nabývají…