Třebaže Jan Antonín Pitínský (1955) patří k nejvíce ceněným českým režisérům (18. dubna obdržel už potřetí Cenu Alfreda Radoka, tentokrát za nastudování opery Henryho Purcella Dido a Aeneas v Plzni), neváže se jeho jméno výlučně k určitému divadelnímu domu. Také díla, která inscenoval, vykazují značnou různost. Dva z jeho posledních režijních opusů však mají jednoho společného jmenovatele: Pitínský tentokrát zvolil nesmírně náročná dramata, působící jako totální výzva režisérovu umu: Sofoklova Krále Oidipa a Bernhardova Divadelníka.
Chasník s oteklými kotníky
Pražská verze Krále Oidipa, jak ji v prostorách Divadla Archa představuje HaDivadlo, začíná dlouho před vlastním představením: diváci procházejí ke svým sedadlům kolem maličké nasvícené sfingy a usedajíce vidí pod sebou v aréně na zemi dvě nehybná těla, mužské a ženské, jedno podél druhého. Leží ve čtverci, vymezeném nizoučkou okachlíkovanou zídkou. V rozích čtverce jsou úzké sloupky a na nich bytují zase takové maličké sfingy. Celé toto entrée inscenace není bez působivosti a mohlo by napovídat, že budeme mít co činit s nápaditým jevištním uchopením antiky. To, co následuje, podobné nápovědi bohužel nepotvrdí. Se začátkem dramatu přichází chór. V oblečení jeho členů jsou na první pohled patrné prvky lidových krojů: vestičky, zástěrky, kokardy a holubičky. Předtím než příslušníci takto oděného chóru vstoupí do zmíněného bazénku, jenž může evokovat stejně dobře hrobku jako obětiště, aby …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
