Když francouzský spisovatel Guy de Maupassant nechal jednu ze svých hrdinek prohlásit, že není nic tak potupného jako působit chudě mezi bohatými dámami, zajisté neměl na mysli pouze otázku šacení a šperkování. Oč mu šlo, byla v prvé řadě prestiž, schopnost blýsknout se. Také u českých politiků se vedle jejich politické práce hodnotí schopnost oblékat se, jenže ve věci šacení a šperkování nesklízejí jako celek zvláštní úspěchy. Zato mnozí nezhrdli příležitostí blýsknout se spisovatelským umem. Nejenže do komnat parlamentní demokracie vstoupilo několik renomovaných spisovatelů z disentu, ale mýtus o Češích jako národu politizujících básníků posílili i bardi typu Floriana či Švejdy, kteří se do voleb v roce 1992 hrnuli pod praporem s třešničkou.K zemím, kde literární lesk českých politiků dosud nevybledl, patří Německo. Jeho občané jsou přitom z vlastních politiků s básnickou žílou značně rozpačití. Jeden z nich, současný předseda zahraničněpolitického výboru Spolkového sněmu a nedávno ještě předseda parlamentní frakce SPD Hans-Ulrich Klose (* 1937), si užil své, když hamburský magazín Der Spiegel zjistil, že mu roku 1997 vyšla sbírka básní Charade, v níž se lze dočíst: Dole / horce mi hnus / tepe v pohlaví. Píšící politici jsou prostě v Německu vnímáni spíš jako bytosti podezřelé než úctyhodné.Kloseho sbírka básní z let 1957–97 přitom prokazuje slušné literární kvality, a to zvláště v místech, kde autor volí civilnější výraz. Takové básně zastihují Kloseho tam, kde je…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
