K tomu, aby se člověk stal Polákem, toho nemusí moc umět. Cizinec usilující o polské občanství nemusí polsky mluvit ani psát, nemusí znát obsah polské ústavy. Chce-li se cizinec stát Polákem, musí pouze pět let legálně bydlet v Polsku, a pokud pracuje, stačí mu k tomu i tři roky.Přestože takto formulované předpisy o udělování polského občanství patří k nejliberálnějším v Evropě, nahradí je už zanedlouho nové, ještě liberálnější normy. Podle těch se Polákem bude moci stát téměř každý, kdo v tomto směru projeví byť jen nepatrnou iniciativu, dokonce i kdyby mělo jít o příslovečného pražského Pepíka, který Polsko nikdy na vlastní oči neviděl, a jeho předkové také ne.
Nadnárodní národnost
Občanství, alespoň v pojetí současných encyklopedií, je „státní příslušností fyzické osoby“. Státní příslušnost má svou váhu, určuje povinnosti jedince vůči státu, k němuž náleží, i práva z toho plynoucí. Existují dvě hlavní školy, jak občanství určit. Podle první, chápané běžně jako právo půdy (ius soli), rozhoduje místo narození. Druhá, řídící se právem krve (ius sanguinis), praví, že o občanství rozhoduje státní příslušnost obou nebo jednoho z rodičů.Případ Polska je zde mimořádně složitý. Po celá staletí byl termín „polský národ“ vyhrazen pro ty obyvatele země, kteří se těšili plnosti občanských a politických práv (šlechta, klérus). Nevztahoval se ani k mateřskému jazyku jedince, ani k jeho vyznání či rasové příslušnosti. Proto varšavský hospodský či velkopolský…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
