Pozdě, ale přece. Tak by se daly charakterizovat útoky NATO, které zasáhly hlavního viníka balkánských válek Slobodana Miloševiče 8 let poté, co právě on zásadní měrou přispěl k rozpoutání války v Chorvatsku, později v Bosně a nakonec v Kosovu. Nyní jde o to, zda má Aliance jasno, čeho a jak chce dosáhnout. Jinak může celý západní svět s nejmodernějšími armádami světa utrpět blamáž v boji proti polofeudálnímu diktátorovi, který je obdařen zázračnou byzantinskou lstivostí a nekonečnou trpělivostí.
Podepíše, nebo ne
Oficiálním cílem NATO je přimět Miloševiče k podpisu dohody z Rambouillet, která zaručuje kosovským Albáncům širokou autonomii v rámci Srbska s tím, že o dalším statutu se bude jednat za tři roky. Zde je několik neznámých. Přinutí letecké útoky Miloševiče podepsat? Nepodepíše-li, co potom? Pozemní útok? Podepíše-li, co bude s Kosovem? Když Západ brání Miloševičovi bojovat proti albánským separatistům a přitom podporuje územní integritu Jugoslávie, znamená to snad, že ji zajistí NATO vlastními silami, ovšem bez občasných masakrů, jak to mají ve zvyku Srbové? Je totiž nad slunce jasné, že Albánci chtějí nezávislost a vše ostatní je pro ně maximálně přechodné období. Srbové zase odmítají jakékoliv výrazné posílení autonomie Kosova.Letecké či pozemní útoky mohou mít dvojí efekt. Buď se Srbové mohou semknout okolo svého vůdce ještě pevněji, nebo mohou postupně rezignovat. Po letech, kdy zuřily boje ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Kosovu, přišla válka i do jejich vlastních domovů. Už tak zbídačené ekonomice hrozí skluz do inflační spirály podobné letům 1993–94. Miloševič již dávno není člověk s masovou podporou jako na počátku 90. let. Relativní menšina voličů ho udržela při moci díky znechucení zbytku, který k volbám nešel nebo roztříštil své hlasy podporou různých, často stejně nedůvěryhodných kandidátů. Pro prozápadně orientované kruhy je komunistickým aparátčíkem přetvořeným v nacionalistu, pro skutečné nacionalisty zrádcem, který opustil své krajany v Bosně a Chorvatsku. Jen málokdo věří v ryzost jeho úmyslů, v jeho opravdovou touhu zachránit Kosovo. Spíše se ozývá názor, že prodá Kosovo, až se mu to bude hodit. Tak proč za ně umírat?
Je nutné utrpení
Z kombinace těchto zkušeností lze vyvodit, že dlouhotrvající masivní útoky NATO, jež by Srbsko srazily na kolena, oslabily jeho armádu a zničily jeho ekonomiku, by snad nakonec mohly u obyvatelstva vyvolat reakci proti neústupnému Miloševičovi, který je schopen pro zachování vlastní moci pozorovat z bezpečí svého krytu se sklenkou své oblíbené whisky utrpení svého národa. Utrpení musí být takové, že lid sám bude tlačit na vlastní vládu, aby se vzdala a ukončila bezvýchodný boj. To ale předpokládá dostatečnou míru odhodlanosti u Aliance. Vyžaduje to odhodlání bombardovat dostatečně dlouho, alespoň neformálně podpořit Albánce (zároveň nad nimi mít dostatečnou kontrolu) i opoziční síly v Jugoslávii. Znamená to také odhodlání nést riziko vlastních i nepřátelských (vojenských, ale i civilních) ztrát na životech, což je pojem, kterému západní společnosti již odvykly.Každá operace svržení režimu vyžaduje tlak zvenčí, kvalitní opozici a odpadlou část stávajícího establishmentu. Není ale jisté, zda Západ chce Miloševiče skutečně odstranit. Problém je i v tom, že opoziční síly v Srbsku se rovnají skoro nule. Miloševičovi se podařilo zkompromitovat většinu opozičních lídrů - například Vuka Draškoviče, když ho udělal vicepremiérem. Jediný díl establishmentu, který se odtrhl, je část vedení Černé Hory v čele s bývalým Miloševičovým chráněncem Milo Djukanovičem. Ten už koncem roku 1996 nastoupil reformní kurz a s Miloševičem se rozešel.Dnes je Černá Hora zemí, kde běží privatizace za účasti západního kapitálu, zemí, jež otevřela své hranice, nabídla se vojskům NATO jako základna a neustále vyzývá Bělehrad ke smírnému řešení krize v Kosovu. Zatímco v Srbsku je nezávislý tisk umlčen a nezávislé rádio B 92 obsazeno policií, černohorská televize přenáší živě zprávy CNN, nezávislé noviny vycházejí a rádia vysílají. Zatímco kosovští Albánci svůj stát, tedy Srbsko, bojkotují, černohorští Albánci i ostatní menšiny (Muslimové) nechtějí o nějaké separaci ani slyšet. Tolerantní národnostní politika Mila Djukanoviče přispěla k tomu, že se stal prvním politikem v zemích bývalé Jugoslávie, který byl volen všemi národnostmi.
Morálka, ekonomika a demografie
Jedině z Černé Hory zaznívá hlas rozumu, a to z úst politiků i prostých občanů, kteří věci komentují spíše fatalisticky, či dokonce s humorem. Přitom i Černá Hora byla terčem leteckých úderů na pěti místech: letiště v Podgorici, kasárna v Danilovgradu a vojenská zařízení v přímořských městech Bar, Ulcinj a v boce Kotorské. Při těchto útocích zahynul jeden voják a tři byli zraněni. Škody na civilním majetku nebyly žádné. Pouze jedna střela Tomahawk se vychýlila a spadla na pole asi dva kilometry od Cetinje, aniž by vybuchla.Z útoků zde však neobviňují NATO, ale především Miloševiče. Djukanovič v televizním projevu k národu označil za hlavního viníka Miloševičovu neústupnost a vyjádřil odhodlání zabránit zatažení Černé Hory do této šílené války. Černohorci nemají žádný emocionální vztah ke Kosovu, nemají nic proti Albáncům a nemají sebemenší chuť jít proti nim bojovat nebo se pokoušet zastavit NATO.Stejně malou chuť bojovat mají i příslušníci menšin v Srbsku: především Muslimové, Maďaři, Chorvati a další. Ani u mládeže ve městech není láska ke Kosovu tak silná, aby jim stála za položení vlastního života. Za války proti Chorvatsku dezertovaly desetitisíce mužů. A od té doby bojová morálka spíše ještě klesla.Právě na náladách těchto lidí, na zármutku matek, kterým syny pošlou z Kosova v plastikových pytlích, na vzteku dělníků, kterým místo mzdy dají bezcenné papíry, na zoufalství důchodců, kteří nedostanou půl roku své penze, by západní strategie měla stavět, vycházejíc z toho, že delší konflikt prostě Srbsko zcela finančně vyčerpá. Pokud si Srbové neuvědomili omyly Miloševičovy politiky z morálního hlediska, musí si to uvědomit ekonomicky. Přijdou-li potom o Kosovo, ještě si oddychnou, stejně jako si oddychli Francouzi, když odešli z Alžíru. Koneckonců při současném demografickém vývoji by setrvání Kosova v Srbsku vytvořilo za 40 až 50 let akutní hrozbu pro srbský charakter tohoto státu, neboť Albánců se prostě rodí mnohem víc. Pak by mohli Srbové přijít o víc než o Kosovo. Pokud by ovšem nedohodli nějaký historický kompromis s Albánci, což minimálně za tohoto režimu nehrozí. To si ale v dnešní záplavě iracionálních blábolů na Rádiu Bělehrad nikdo neuvědomuje.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
