Místo kdysi tak zásadní otázky „jak bude po smrti“ se dnes ptáme mnohem osobněji: Jak budu umírat? Zatímco ještě pro naše babičky byla „dobrá smrt“ synonymem pro setkání se Stvořitelem, my si pod těmito slovy představujeme spíš rychlý odchod bez bolesti a nebýt na obtíž. Nelze se divit: na čím dál častější nádorové nemoci se umírá poměrně dlouho a dost to bolí.V počtu lidí nemocných rakovinou je Česko na třetím místě v Evropě. Naprostá většina z nich, devadesát procent, umírá podle dostupných statistik v nemocnici: sami, odděleni od ostatních narychlo přistrčenou plentou, „zklidněni“ koňskými dávkami morfia. Samozřejmě ne každý je s takovým odchodem ze života srozuměn. Až donedávna však mimo domov neexistovala jiná šance. Teď konečně přišla a má jméno hospic.
Dál už nechci
„V létě zjistili u mé ženy onkologické onemocnění. Následovala operace a ozařování. Na podzim se Hana vrátila z nemocnice plná naděje a víry v další produktivní život,“ vzpomíná na nelehký zápas své sedmapadesátileté manželky škodovácký konstruktér Mirko Beneš. „Ale již na jaře se objevily metastázy.“ Lékaři manžele Benešovy stále uklidňovali, že se pacientka určitě uzdraví. Stav se však dále zhoršoval. „Za celou dobu jsem od Hanky ani jednou neslyšel stesk na krutý osud, neviděl slzy lítosti. Neskrývala však netrpělivost, zlobu a nedůvěru k ošetřujícím lékařům, kteří jí navrhovali nové a nové terapie.“ Pak se paní Benešová konečně dozvěděla, že pro ni lékaři nemohou již nic…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
