Labouristická vláda Tonyho Blaira vyrukovala za necelé dva roky své existence s mnoha reformními návrhy. Některé se již podařilo uskutečnit, jako například parlamenty pro Skotsko a Wales, jiné teprve musí projít dlouhou a zásadní debatou. K nim patří i návrh z 20. ledna: Skončí mnohasetletá tradice - role, kterou hrají dědiční lordové v horní sněmovně?
Tradice je potřebná
Dědičná moc je tradičním prvkem v britské historii. Jejím největším symbolem je sama královna. Až do roku 1911 měla nevolená aristokratická sněmovna právo vetovat zákony, které přicházely z Dolní sněmovny, voleného parlamentu. Ale již roku 1909 propukl mezi oběma komorami jeden z prvních sporů, když se Lloyd George pokusil prosadit „lidový rozpočet“. Ten přerozděloval daňovou zátěž v neprospěch bohatých, kteří byli bohatě zastoupeni ve Sněmovně lordů.Následkem sporu bylo první okleštění moci horní sněmovny - ta mohla napříště pozdržet legislativu přicházející z parlamentu jen o dva roky a nesměla zasahovat do vládních zákonů o financích. Další omezení následovalo v roce 1949 - horní sněmovna mohla zdržet zákony pouze o rok. Protože tyto její pravomoci mají význam až v posledním roce vlády, kabinety se snaží prosadit spornou legislativu na začátku svého období, a vyhnout se tak horní sněmovně. Obvykle však přijde včas ke slovu kompromis. Složení Sněmovny lordů se změnilo v roce 1958 s nástupem „doživotních členů“, kteří jsou jmenováni vládou. Jde převážně o bývalé politiky nebo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
