Nelze-li příčinu hlavních problémů Francie - nezaměstnanost, sociální nepokoje, miliardové dluhy ve státním sektoru - svalit na Anglosasy, Brusel, německé bankéře či dravé Asiaty, vyrukují politické a intelektuální elity země s posledním trumfem: francouzskou výjimečností. Většinou to zabere. Národ reptá dál, ale ve skrytu duše je polichocen, neboť onu výjimečnost automaticky vnímá jako klad, a lépe tak snáší i omlouvá různá selhání či neschopnosti.
V čem vlastně spočívá francouzská výjimečnost? Od politiků, kteří se jí rádi zaštiťují, se toho příliš nedovíme. Mlhavě a bez bližšího upřesnění odkazují na vysoký stupeň kultury, schopnost tolerance, otevřenost vůči světu i problémům vlastní společnosti a umění žít. S tím vším se ve Francii skutečně setkáme v hojné míře. Na druhou stranu nesmírně tolerantním člověkem může být například zkorumpovaný ministr, otevřenost k problémům společnosti hlásá každý odborový předák (než se navrhnou nepopulární řešení) a umět žít dokáže i nejzavilejší radikální nacionalista. V čem tedy vězí ona výjimečnost? Nedávno otevřený supermoderní stadion na okraji Paříže, kde v létě proběhne mistrovství světa v kopané, vypovídá o jednom jejím aspektu daleko lépe než úvahy politiků a intelektuálů. Navíc se tento sportovní svatostánek jmenuje Stade de France (Stadion Francie), což samo o sobě představuje mezi podobnými stavbami, jako je Wembley, Maracana, Olympijský stadion v Římě či v Mnichově, vskutku něco výjimečného.
Chirakovo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
