Film režiséra Iva Trajkova Minulost se promítá před skoro prázdnými sály a asi mu v tom nepomáhá ani filantropický záměr věnovat výtěžek z filmu Českému svazu neslyšících. Je to škoda, a to nejen pro handicapované. Minulost je totiž určitě dílo, které si - i při možných výhradách - pozornost zaslouží. Je pokusem předvést s radikální názorností střet vůle s osudem, konkrétně na půdorysu příběhu hluchoněmého outsidera, hledajícího svou ztracenou a hříšnou lásku. V případě Trajkovova filmu to znamenalo vzít na sebe bolest a stigma člověka, který je kvůli svému postižení vystrčen ze středu „normální“ společnosti, a použít pro artikulaci této vyděděnosti filmové prostředky. A to tak, aby se jeho mlčení a jeho neslyšení stalo nástrojem filmové řeči, filmového dramatu.
Cesty z doupěte
Film Minulost je „němý“, přesněji řečeno je bez dialogů, jež bychom slyšeli. Divák je tedy ve stejné situaci jako protagonista filmu, hluchoněmý František, který je odkázaný jen na to, co vidí, a pak už jen na vnitřní tóny svého těla, na tlukot srdce, sípot dechu a hučení krve. Tato stále přítomná pulzující zvuková stopa tvoří vlastní „komentář“ filmu, ona je seizmografem Františkových emocí a psychických stavů a zároveň průvodcem jeho horečnatého tápání. Jde samozřejmě pouze o představu slyšícího filmaře, co asi neslyšící skutečně z hloubky svého těla „slyší“. A přesto se toto „omezení“, tento vstup do perspektivy handicapovaného člověka ukázal v Trajkovově filmu jako…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
