S Bohumilem Hrabalem bylo vždy spojeno více nedorozumění a mylných, povrchních dojmů, než by se na první pohled zdálo. Hrabal byl sice stále „na dosah“, vědělo se, do jakých hospod chodí, bylo ho možné potkat na pražských ulicích, stály se na něj fronty, filmové adaptace některých jeho textů se stále znovu a znovu reprízovaly v televizi atd., avšak tato samozřejmost a lidová známost zdaleka neznamenaly totéž co porozumění a z něho plynoucí vědomí vážnosti a hodnoty, jaké jeho dílo skutečně představuje. Jádro Hrabalova sdělení se raději odsouvalo a nahrazovalo populistickým klišé o líbezném pábiteli a zasněném pijákovi, o jakési zdomácnělé literární kuriozitě, o které každý něco ví, každý něco přečetl nebo viděl. Tato obecná popularita však spíš vytvářela a dosud vytváří blok, než aby motivovala a poháněla zájem o podstatu jeho uměleckého a životního gesta. Je trapnou skutečností, že ani ve svobodných poměrech česká společnost (a kdo jiný než především její elity) nenalezla adekvátní způsob, jak se ke svému největšímu umělci chovat. Nechala raději Hrabala dožít, sice v klidu, ale v uctivém nezájmu, neochotna pro něj udělat o nic moc víc než pro jakéhokoli jiného starobního důchodce. Dokumentární film Olgy Sommerové Požehnaný prokletý básník B. H. (ČT 1, 2. 12.) je první splátkou na dluh, který nejmasovější médium k Hrabalovi má, a přesto i s ním je spojeno něco paradoxního. Byl totiž součástí cyklu „Nevyjasněná úmrtí“, který se specializuje na moritátová témata …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
