Pražský divadelní festival německého jazyka doznal řady změn, počínaje posunutím termínu jeho konání do pozdějšího podzimu a personálními proměnami festivalového štábu konče. Z programu také zmizela česká a slovenská představení, jež byla spíše úlitbou hostitelům než smysluplnou konfrontací.Bylo to poučných čtrnáct dní. Ve svém třetím ročníku (31. 10. - 14. 11. 1998) se festival jistě i díky překladateli Josefu Balvínovi dopracoval k úctyhodné dramaturgii. Bez nadsázky lze říct, že jsme si s festivalovými inscenacemi odžili historická i současná traumata našich sousedů. Ale i my jsme se mohli zahlédnout v nastaveném zrcadle. Mohlo by se české divadlo poměřit s dramaturgií a inscenacemi tohoto typu? S tak silnou výpovědí? Podmínky jsou sice nesrovnatelné, vždyť německé divadlo je nejlépe dotované v Evropě, ale jde spíš o způsob dramaturgicko-inscenačních úvah. To není vytahování kostlivců z domácích almar za účelem zachřestění před diváky. Toto divadlo předkládá názor, s kterým lze souhlasit, nebo jej odmítnout. Apelativní divadlo, které se vyslovuje zcela konkrétně. Realizace programu je však závislá i na straně druhé, na divácích. Bylo by dnes domácí publikum ochotno přijmout tento typ divadla za své?
Zab v sobě Evropana
Co je to za herce, kteří jsou ochotni létat na lanech a spílat publiku, zošklivět až za hranici únosnosti nebo dvacet minut tiše sedět a dýchat stejným dechem? Ze současných českých jevišť známe tento druh svobody velmi málo.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
