Dnes klasický esej Vlastní pokoj vydala Virginia Woolfová koncem roku 1929. Bylo jí tehdy šestačtyřicet let, právě sklidila úspěch s románem Orlando a byla na vrcholu tvůrčích sil. Kniha vyšla zároveň v Británii a USA. Woolfová v ní literárně zpracovala přednášky na téma Ženy a literatura, které proslovila o rok dříve na dvou dívčích kolejích v Cambridge, ale text dalece překračuje prostou ambici sdělit pár myšlenek většímu počtu lidí, než se vejde do posluchárny. Z deníkových zápisů vysvítá, že Woolfové na Vlastním pokoji záleželo stejně jako na prózách Orlando či Vlny a že ji jako spisovatelku vzrušovalo utkat se s tématem, které vedení univerzity pociťovalo jako běžné, ale které pro ni samotnou představovalo trauma i inspiraci zároveň.
Skvělá izolace
Proč je esej i dnes tak podmanivý? Woolfová dokáže vlastním textem provokovat další úvahy a otázky a vyhýbá se proklamativnímu tónu. Svou myšlenku přirovnává k rybce, již rybář zahodil zpět do řeky, aby přibrala na váze, a která se teď prohání její myslí a způsobuje vír, shon a rozruch. V důsledku toho se tu nakonec jedná o mnohem víc než o spisovatelství a o ženy. Joel Rich z Chicagské univerzity píše v přednášce z roku 1992: "Je to kulturní odysea. Nejde o to, kam se vypravěč dostane (to víme od začátku), ale co zažije cestou… Když pozorně sledujeme cestu, kterou tu Woolfová vytvořila, může nám to osvětlit naše vlastní putování fascinujícími, i když občas bouřlivými vodami vztahu mužů a žen …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
