Dne 16. října 1978 večer kardinál Pericle Felici promluvil ke shromážděným na náměstí svatého Petra v Římě: „Annuntio vobis gaudium magnum (Oznamuji vám velkou radost). Habemus Papam (Máme papeže). Cardinalem Wojtyla, qui sibi nomen imposuit Ioannis Pauli II (Kardinála Wojtylu, který přijal jméno Jan Pavel II.).“ Odpovědí mu bylo téměř hrobové ticho. Italové v počtu několika desítek tisíc, kteří už od poledne bivakovali na náměstí, si totiž cizokrajně znějící příjmení spojili s předchozími zvěstmi, že nový biskup Říma nemusí pocházet z Itálie, ale z některé země, kde se nyní katolicismus rozvíjí nejrychleji, tedy z Afriky. Až když se v okně průčelí velké baziliky objevil papež bílý nejen díky sutaně a když zazněla jeho první slova, náměstí se „probudilo“. Od úst k ústům letěla informace: Polacco! Polacco!Nemenší úžas však panoval i v mnoha jiných částech světa. Nerozlítí volba Poláka Kreml? Jaké pozitivní reformy může do života církve zavést člověk pocházející ze země, kde triumfuje lidový katolicismus? Nebude cizinec příliš snadným soustem pro vatikánský dvůr ovládaný Italy?
Nej, nej, nej
Právě uplynulých dvacet let pontifikátu Jana Pavla II. z něj činí nejdéle vládnoucího papeže 20. století a staví ho na 13. místo v celých církevních dějinách. Je prvním Slovanem na Petrově stolci, prvním papežem, který vstoupil do židovské synagogy, prvním, který navštívil protestantský kostel, setkal se s vysokým muslimským duchovenstvem. Během svých misí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
