Přijde chlap domů, rozsvítí - a chalupa nikde. Nějak tak by se dalo parafrázovat půlroční dění v nejmladší české parlamentní straně. Unie svobody vzbudila hned poté, co se vydělila z ODS, očekávání, ale nedokázala je naplnit. Právě to, co od ní lidé chtěli, z ní udělalo jakousi „dutou“ stranu. Stranu, která je a není. Nebo lépe řečeno stranu, která se velmi rychle přizpůsobila českému politickému stylu, to jest nic moc neříkat, nic moc neukazovat, žít svými vlastními problémy a celkem bez ostychu je předkládat i veřejnosti.
Normální je selhat
První zárodky Unie svobody jsou staré tak dva roky. Tehdy Jan Ruml žádal, aby ODS vrátila milionové dary od neexistujících „sponzorů“ Radživa Sinhy a Lájose Bácse. To se sice nestalo, ale Ruml tím potvrdil svou roli jakéhosi svědomí strany. Představoval pro lidi jistotu, mohli se spolehnout, že pokud se v partaji či kolem ní bude kout nějaké svinstvo, Ruml se ozve, nenechá to být. Proto volal do Sarajeva, když ODS zmáčkly kleště finančního skandálu a předseda se tvářil jakoby nic, proto loni v zimě kandidoval proti Václavu Klausovi na nejvyšší stranický post. Když pak prohrál a odešel, z ODS se vytratilo svědomí.Unie svobody tedy vznikla skoro jako jakási platforma ODS, nebyla postavena na jiné ideologii, její vznik nepodnítila nějaká speciální myšlenka, nějaký nový proud, jen étos slušnosti a poctivosti. Co od ní vlastně lidé čekali? - Každopádně něco nového, něco, co by se vymykalo té strašlivé politické…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
