Právě před měsícem, v neděli 6. září, zemřel v Tokiu Akira Kurosawa, tvůrce legendárních Sedmi samurajů, jenž se narodil před osmaosmdesáti lety jako sedmé dítě v rodině důstojníka se samurajskými předky. Pro chápání Kurosawova díla je tato zmínka o rodinné situaci důležitá nikoli proto, že by se někdy stala jeho námětem, ale proto, že je v ní do postav režisérova otce a staršího bratra vepsána konstelace dvojího soumraku a dvojí smrti, která se bude v celém díle neustále vracet.
Soumrak, mlha a déšť
Kurosawovy snímky nejsou výrazem osobních prožitků, ale obrazem historických situací, pojímaných stejně objektivně jako střídání denních dob a ročních období. Kurosawa je tvůrcem filmů se zvláštním napětím, jakýchsi „objektivních melodramat“, v nichž je každé neštěstí jedinečné, ale jeho forma zůstává univerzální. Během padesáti let tak mohl natočit třicítku filmů, jejichž originální skloubení obrazu a zvuku stojí plně ve službách režisérova hlavního tématu. Tím není polarita viditelného a neviditelného, nýbrž pohyb odehrávající se mezi nimi. Kurosawovo filmové mistrovství spočívá v opakovaném snižování míry viditelnosti - soumrak, mlha a déšť jsou pro něj trojí situací, v níž umírají lidé, kteří byli filmovými postavami, a rodí se přízraky, jimž film skutečně patří. Filmy jako Sedm samurajů, Krvavý trůn nebo Kagemuša jsou vrcholem Kurosawova díla, protože ukazují rozhraní dvojího světa, ať už jde o mrtvé nahlížející zpět do světa živých nebo o…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
